Jak to vlastně začalo?

Po střední škole, jsem šla na vysokou školu do Českých Budějovic. No, evidentně to chtělo lepší přístup, takže jsem škole po půl roce zamávala a našla si práci.

Ze začátku jsem začínala jako asistentka všech členů na ekonomickém oddělení. Takové podej, přines, okopíruj. Již po dvou měsících jsem ale byla posazená na účetní židli. Začátky byly divoký, jako tomu bývá všude a u všeho. Když se ale všechno dostalo do těch správných kolejí a já už nebyla ze všeho tak vyplašená, tak tu práci sem prostě milovala. Někdy mi tedy hrabalo, protože sem ráno vstala a už přemýšlela, co s čím sečtu, odečtu, vykrátím. Prostě a jednoduše, účtařina mě bavila. Co mě bavilo míň byl přístup mých jiných kolegů z ostatních oddělení ke mě. Byla jsem mladá holka hned po škole a všichni se po mě vozili. Dokonce i když sem tam pak už byla déle, pořád na mě něco zkoušeli, posílali se stížnosti a já nevím co všechno. Rychle sem se probrala z naivity, že pomluvy a závist je jenom mezi holkama na střední škole. V práci je to asi tak 100x umocněné. 

No ale jak šel čas, a já se dostávala hlouběji do účetnictví, byla jsem jmenovaná hlavní účetní a vedoucí ekonomického odboru. Ve 21 letech. Ještě teď to někteří moji bývalí kolegové zřejmě nevydýchali. Byla sem tam, kde bych nikdy nevěřila, že můžu být. Byla to krásná práce, sice stresující, hodně zodpovědná, ale milovala sem jí!!! Až moc. Můj život se začal točit jenom kvůli jedné věci - práci. Ráno sem vstala, šla do práce, byla tam do večera, šla si zacvičit, někdy jsem si ještě něco přitáhla domů a ráno znovu. Neskutečný koloběh.

Do dnes prohlašuju, že mi v životě zbývalo už jen jediné: najít si manžela, mít děti ... a umřít!!!

Potom přišla taková doba, kdy byly volby a s nima přišla nová vize České vlády a s tím se začaly u nás v práci dít zmatky, propouštění a rušit se pracovní pozice. Zůstali jsme 3 lidi na oddělení a moje práce byla především ve zvedání telefonů a hledání různých faktur. S účtováním to už nemělo společného vůbec nic. 

V průběhu tohohle humbuku jsem se jednou na facebooku dočetla status od mé kolegyně z práce Lucky, že letí se sestrou do Egypta na dovolenou a jestli se k nim někdo nepřidá. Potřebovala sem vypadnout a tak sem jela. V Egyptě jsme obě začaly notovat o tom, jak by jsme nejradši někam vypadly, že už toho máme v Čechách tak akorát.

A když jsme se vrátily, tak se to všechno rozjelo.

Lucka se nahlásila do vlny výpovědí a já, protože se moje místo nerušilo, musela podat výpověď.

9.12.2011 byl můj poslední pracovní den v Čechách. V práci sem strávila dva a půl roku. A ať už to bylo jaký to bylo, ať už sem nadávala, vztekala se a nevím co. Nikdy na to nezapomenu. Byla to škola života. Dostala jsem se do kolektivu ženských, které mohly být moje mamky a od nich sem dostala tu nejlepší životní průpravu. Strašně ráda na ty časy vzpomínám a vždycky ráda budu. Potkala jsem tam super ženský, který ráda potkávám do dnes.

My s Luckou jsme během října vyplnily žádost o vízum do Kanady, v listopadu poslaly, dostaly víza a 18.1.2012 jsme letěly směr Vancouver :-)