Co mi Zéland dal a vzal

Tenhle článek už píšu skoro dva týdny a už asi 12x jsem ho přepsala. Nevím proč, ale pro mě je to asi nejtěžší článek vůbec. Přijde mi totiž, že Zéland mě změnil komplet. Tak moc, že se mi to až těžko píše, protože jsou to změny, nebo jedna největší, o které se mi moc dobře nemluví/nepíše. 


Hned na začátek ale musím napsat, že na Zéland jsem letěla úplně sama. A na Zélandu jsem neznala ani nohu. Takže jestli jsem v článku Co mi Kanada dala, co mi Kanada vzala - psala něco o samostatnosti, tak tady bych musela sepsat esej!!! :-D 


Ale taky bych musela bohužel sepsat esej o tom, že jsem se víc uzavřela, víc se začala stranit lidem, víc jsem se sžila sama se sebou. Po pravdě, až moc. Stal se ze mě takovej člověk, jak kdybych před sebou měla postavenou zeď. Zeď, přes kterou k sobě nikoho nepustím. Stal se ze mě mnohem větší paličák a říkám si, že věřit můžu jenom sama sobě. Do jisté míry, je to fajn, nikdo mě nemůže zklamat a když se něco pokazí, tak můžu nadávat jenom sama sobě. 

Strašně moc lidí mi říká, že se to musím naučit odbourat a lidi si víc pustit k tělu. Táta jednou prohlásil: "ale lidi Ti maj co dát" má to strašnou hloubku, ale já to zlehčuju větou: "tak ať mi to daj" :-D

Ne, uvědomuju si, že maj všichni pravdu. Špatně se mi to jen poslouchá, protože je to pro mě část mého já, kterou musím změnit, né protože mi to všichni říkaj, ale protože prostě musím a chci!!!

Momentálně přemýšlím, že přepíšu v článku o osobě, že jsem netrpělivá. Tady na Zélandu jsem totiž zase zažila čechrání mých nervů :-D Ale držela jsem. 

Bydlela jsem v baráku s dalšími (ze začátku 3 lidmi, potom jsme převážnou část byli celkově 3 a na závěr 5 lidí pod střechou). A tady jsem toho musela přetrpět!!!

Odsud jsem psala ódy svým rodičům, jakej borec ze mě vyrostl :-D Zase jsem děkovala a mám pocit, že po zbytek života děkovat budu, za tu výchovu co mi dali. Fakt. Než jsem prvně někam jela, nikdy jsem si to neuvědomovala, skoro až jsem to brala jako takovou samozřejmost. Ale ten rok v Kanadě a hlavně pak tady ten rok na tom Zélandu mi ukázal, že moji rodiče mi nedali takový to základní pro život, oni mi dali nástavbu :-D když to musím až takhle říct. Tady jsem si uvědomila, že mě v obrovské míře naučili k ohleduplnosti a toleranci. 

Tím, že jsem bydlela s dalšími lidmi, s kterými jsem sdílela kuchyň, koupelnu, jídelnu, společenskou místnost - prostě až na pokoj vše. Tak tohle mě vycepovalo. Třeba teď jsem naučená, že než jdu jíst, tak všechno nádobí umeju. Protože na Zélandu jsem se naučila, že tam jsou další 2, 3, 4 lidi, který maj taky hlad, taky si chtěj uvařit a nebudou čekat, až já se napapám a oni budou moct jít vařit. No a nádobí za tebe nikdo neumeje :-D 

V Kanadě jsem pochopila, že ok, tak tedy nejsme všichni stejně vychovaní. Ale pořád to bylo na takové té stejné České bázi. Na tom Zélandu, to najednou bylo zase něco jiného. Otevřeně řeknu, bydlela jsem s Japonkou, později i s Číňankou, kde u nich projevem třeba toho, že jim chutná je, že si u jídla krknou, mlaskaj nebo srkaj. A to byl zase jiný druh jiné výchovy s kterou jsem se musela naučit žít. No tak dobře, nenaučila sem se s tím žít, ale udělala jsem to tak, že sem je nechala se najíst, vykrkat, vymlaskat, vysrkat :D :D a pak sem chodila do kuchyně já :-D Dá se tomu říkat tolerance, né? :D


Pak se dostáváme k věcem, který vůbec nevím, jak sepsat, abych nenapsala, potkala sem toho/jí/ je a nazdar. Tohle je přeci článek co mi Zéland dal a vzal a né koho si potkala ... 

Tak jo. Ruce mi teď asi upadnou, ale napsat to musím. Sice jsem tu rodinku zbožňovala, a do konce života jim budu vděčná za vše. Jak mi pomohli, jak celý rok pro mě jejich dveře byli otevřené - prostě jedno velké dík. Ale, když se na to podívám z té strany, co mi to dalo/vzalo, tak mě to zklamalo ve smyslu, že jsem prvně v životě potkala někoho, kdo prohlašoval, že s Čechama nechce mít už nic společného a všechno na Češích bylo strašný. Já od Kanady na Česko jako takové nadávám taky, ale v životě bych se toho, že jsem Češka nezřekla. A tady sem pochopila, jak i přesto, že v Čechách do budoucna žít nechci, že to neznamená, že se zříkám Češství. To vůbec. Jsem Češka, stejně jako můj bratr, rodiče, kamarádi a ať už budu na světě kdekoliv, a ať už doma budu prohlašovat v jakémkoliv státě, to pravé doma s velkým D pro mě Čechy zůstanou vždycky. Takže já si z tohohle beru, že jsem se naučila pochopit to, co pro mě ve skutečnosti Čechy znamenaj.

Ale není to vše, co mi rodinka dala. Dala mi krásnou věc, dala mi představu o tom, jak chci já svůj život žít po tom, až si jednou řeknu, tak jo, už sis holka užila cestování až až. Teď budeš máma s velkým M a pro svoje děti uděláš domov s velkým D.


Greg. Teď si říkáte, a jéje, holka se zamilovala a jde napsat červenou knihovnu ... :-D No tak Vás musím zklamat. Greg, Greg mi dal něco, z čeho budu těžit celej život a o čem se strašně špatně píše, protože je to prostě asi všechno. Pohled na život, na partnera, na přátelství, na rodinu ... Jako jsem napsala jednou v jednom příspěvku, že kdybych psala knížku o životě, tak to bude knížka před Kanadou a po Kanadě. Teď pro změnu je to o tom, před tím než jsem znala Grega a potom. 

Spousta lidí, když o něm začnu mluvit, tak mi říká, ty hele, ty si ho milovala, nebo miluješ, né? Ale je strašně těžký vysvětlit, že jsem jednou potkala někoho, s kým jsem si tak sedla. A kdo byl pro mě rok, den co den mým bráchou, tátou, kamarádem a ve finále šéfem.

Já se nebudu pouštět do hlubšího rozboru, prostě to řeknu tak, že kdyby mi Zéland nic nedal a dal mi jedinou věc, poznat jenom jeho. Tak beru a nebudu litovat.