Co mi Kanada dala a vzala

Nooooo, tak tady by měla přijít nějaká psychologická analýza mě samotné :-D
Byla to úplně první země kam jsem jela na tak dlouho, tak daleko, jen já a Lucka. Nic a nikoho jsme neznaly.

Znám jeden pár, který byl v Anglii jako au-pair a Adéla mi říkala: "Jano, až poznáš ten svět co je tam venku, už nikdy nic nebude tak jako dřív" 

A měla pravdu. Kdybych někdy psala nějakou knížku, nejspíš jí rozdělím na život před Kanadou a po Kanadě.

V úvodu jsem o sobě psala, že jsem hrozně netrpělivý člověk. Jako jo, sedí to. ALE, jestli jsem se v Kanadě něčemu setsakramensky přiučila, tak to bylo to, že i ve chvílích, kdy Vám trpělivost dochází, tak jsou chvíle, kdy se musíte kousnout a tu trpělivost v sobě najít ať se děje, co se děje. A že já jí měla!!!

Není to jenom o tom, najít trpělivost s hledáním bydlení, práce, tak nějak toho rozkoukání se. Někdy trpělivost je to nejvíc, co můžete mít. Ale to je o povídání, které by tady nemělo být psáno, protože je to takový můj osobní boj do dnes, ale né sama se sebou ;-)

Když jsem odjížděla, klidně bych Vám do očí řekla, joooo, já umím vařit. Po asi 14 dnech v Kanadě jsem zjistila, že vlastně umím jednu věc, akorát v ní změnim přílohu a ještě možná tak trochu obsah. Prostě UHO na 12546 způsobů. Takže se žhavil skype a uháněla mamka, aby mi poslala recepty na něco, co se konečně dá jíst, protože rok takhle žít, to fakt ne. Naštěstí mám takový ten kuchařský talent po ní. Takže vše se dařilo a já celý rok vyvařovala jako blázen! A v Kanadě to bylo o České kuchyni - ptáčková omáčka, segedín, palačinky, vepřová s mrkví, guláš, hovězí polívka s drobením, vdolky, langoše, pomazánky, koláče, buchty, holandský řízky, rizoto, zelňačka, bramboráky ... jako, někdy to u nás bylo už jak v jídelně!!!

Dneska můžu říct - Kanada mě naučila vařit!!!! Teď už je to ale fakt pravda :-D :-D

Veřejně se přiznávám k tomu, že já prostě neumím prát. Ne, nechytejte se za hlavu :-D Já prostě ten systém, co s čím a na kolik prostě nechápu. Vždycky bych hodila nějakou barvu k nějaký a pak slyším, to nemůžeš, tohle má (asi 1cm bílej pruh), to by se ti obarvilo, nebo, to nemůžeš, to se pere jenom na 40. Takže se nestydím a říkám, že neumím prát. Lepší, než říct, že to umím a pak obarvit půlku pračky, taky takové znám ;-)

Kanada mi ukázala, že pro nás debily, se prostě může jednoduše vymyslet jiný způsob - prát ve studené vodě :-D :-D Oni, když perou, tak nemají 125 programů na pračce, oni jich mají třeba jenom 5. Tmavé, bílé, barevné a dál už nevím :-D pro můj prací život mě to dál nezajímalo. No a voda byla pořád stejně ledová. Takže sice jste tam museli nalít asi tak půl litru prášku, aby se Vám to vypralo, ale pro mě nepracího maniaka - nejlepší pračka na světě! :-D

Kanada mě naučila bezvadnou věc - umím se perfektně hádat v angličtině :-D :-D :-D Tím chci říct, že když byl v práci třeba nějaký problém (na denním pořádku) a já musela téměř den co den probírat všechno se šéfem - ty slovíčka se hrnuly!!! Takhle perfektně plynule, bych třeba o počasí nemluvila :-D :-D Takže vlastně nešlo ani tak o hádání, ale spíš nějaké dohadování. Ale i tak!! Někdy když se dostanu do téhle situace, kdy se s někým dohaduju a huba mi jede a jede, tak si říkám: ty, řekla by si to vůbec tak dobře v Češtině? Prostě slovíčka a to co chci říct mi líp naskakuje v Angličtině.

K tomu patří ještě jeden takový podbod, co se taky týká angličtiny. Od Kanady se mě drží takový móres, že prostě mi někdy naskočí rychleji slovíčko v angličtině než v češtině, hlavně u slov, které jsem používala skoro každý den. Nevím proč, ale do dneška mám problémy s okurkou. To mi vždycky naskočí cucumber a pak teprve okurka :-D 


Jedna z věcí,  co jsem v Kanadě poznala a pochopila je, že lidi, které máte za přátele a myslíte si, že jak jste tady vy pro ně, tak jsou oni tady pro Vás, je neskutečný kec. Samo, že to tak není vždy, ale co si budeme povídat, je to hodně časté. Tady jsem poznala, jaké to je, podat tu pomocnou ruku a druhá strana mě tahá nejenom za tu ruku, ale taky za nohy a vlasy ... A jak jsem jednou někde řekla, nejde o to, že tu ruku natáhnete, jde o to, jestli i ten druhý by Vám tu ruku natáhl taky. A toho si do dnešního dne nejsem jistá, že mě by tu ruku někdo natáhl. Konkrétně ten někdo, kdo se označoval za přítele.

Samostatnost a volnost. To jsou dvě věci, který jsem v Kanadě začala pociťovat nejvíc. Celých 22let jsem bydlela s rodičema (ten půl rok na VŠ vynecháme). A nechci tady z nich dělat nějaký despoty, co mě sledovali :-D Ale tak je jasný, že jsem z bytu jenom tak neodešla, vždycky to bylo, kam jdu, s kým, kdy se vrátím. Doma byla mamka, takže nějaké starosti o nákup, co bude k jídlu apod. to jsem taky nějak extra nemusela řešit.

Navíc to jsou rodiče, tak je jasný, že mě měli pod dohledem :-D No ale pak, pak jsem najednou bydlela sama s Luckou tamhle na druhý straně planety. A všechno to bylo úplně jinak. Abych to trošku víc vysvětlila - samostatnost - tady přijdete na to, že za zadkem Vám nikdo nestojí, neřekne co máte dělat. Co si nezjistíte, neuděláte, nezařídíte - to jednoduše nemáte!! Ať jsou to věci jako najít si bydlení, práci, zařízení si SIM karty, bankovního účtu, mít co jíst apod. Prostě samostatnost! No a volnost - né že bych volná nebyla před tím, ale asi jde jen o ten pocit toho, že jste tak daleko a myslíte si, že teď můžete vše!

Teď, skoro dva roky od doby, co jsem se vrátila zpátky z Kanady si myslím, že Kanada mě naučila tak moc velké samostatnosti, že teď momentálně je to asi můj největší problém. Naučila sem se dělat všechno sama. Sama jezdit do zahraničí, na dovolenou, chodit na výlety, do kina, na nějaký kulturní akce ... ALE to je teď, takže to teď můžu přeskočit :-D Zkrátka, samostatná a volná dodnes.

Vzala mi naivitu dala mi vděčnost. Vzala mi naivitu, že jsme všichni tak dobře vychovaní, jako jsem já. Fakt nechci dělat za sebe a svých rodičů nadčlověky, za to jak mě dobře vychovali, ale v Kanadě jsem pochopila ty "pravidla" co moje mamka celé naše dětství měla a jako hluboko zarytě tyhle věci v hlavě mám. No a to sem pak čuměla, když sem si myslela, že je máme všichni ... Proto ta vděčnost. Vděčnost za to, že mě rodiče vedli směrem a výchovou, kterou mě vedli. Tady jsem pochopila, jak velké rozdíly mezi námi všemi vlastně jsou.

Kanada (ale ona za to nemůže), mi udělila lekci o tom, jak bezbranně se člověk může cítit a jak pravá bolest ve skutečnosti bolí. V průběhu mého pobytu v Kanadě jsme přišli o našeho dědu. Už jenom to, že v životě někoho, koho tak moc máte rádi ztratíte, bolí ...a to ať už jste kdekoliv.

Kanada mi toho neskutečně moc dala, Kanada mi vzala, Kanada mě změnila, Kanada mě zkrátka naučila - žít po svém!!!